Buňka recepčního je ráno closed, kde sakra vememe naše pasy? Naštěstí po chvíli vylézá z jednoho pokoje starší kmet, co vypadá jako trvalá součást hotelového relikviáře a doklady vydává. V plánu máme change money.

Hned v první bance se nás ujímá od pohledu důležitá osoba, zřejmě šéf přepážek a vede nás kamsi do útrob ústavu k jinému pánovi v tlustém koženém křesle. Ten nás ale s úsměvem posílá do jiné banky, protože tady prostě dolary nechtějí. O.K., napiš nám alespoň to jméno ve farsí, ať to můžem cestou někomu ukázat a poptat se na další směr. Cestou nás naštěstí odchytává jeden šmelinář, po 15 minutách je transakce hotová a zase máme pytel rijálů.

Přesun tágem na stanoviště Savari (shared taxi) směr vysněná pláž a koupání. Alespoň že hned vedle je koblihárna a máme tak vyřešenou snídani. Řidič našeho paikana je velký šprýmař, ale nerozumí ani slovo. Po pár minutách jízdy už ho to asi nebaví, tak alespoň chvíli pokecá přes otevřené okýnko s řidičem vedle jedoucího vozu. A když už se nudí absolutně, udělá „brm brm brm“, naznačí kroucení volantem, ukáže na mě, zastaví u kraje a pustí mě k řízení. Hustý, ještěže není ten pořádný provoz. I tak ale nejsem zcela ve své kůži, nejsem zvyklej, aby mi před auto bez varování skákali chodci, vjížděli motorkáři (dárci orgánů), předjížděly mě zprava po krajnici náklaďáky a i jinak mě ostatní účastníci silničního provozu zpříjemňovali život za volantem.

No jasně že jsem si paikana na chvíli půjčil taky. Troufnul jsem si dokonce i na předjížděcí manévr, ale bez upozornění vjíždějící vozy ostatních taky řidičů, stejně jako představa viny za smrt několika zcela nepříčetně se do vozovky vrhajících chodců, mi nepřišla dostatečně lákavá. Takže na poslední fázi přesunu jsme tomu dobrému muži jeho plechovku vrátili.

Jemně osolené vody Kaspického moře

Nechali jsme se vysadit na... ehm... no pláži a po vysvětlení taxikářovi, že na nás nemusí čekat a opravdu nemusí chodit k vodě s náma, jsme zapadli do první...prostě prvního podniku. Objednali jsme si čaj, ale...opravdu nejsem žádnej velkej fajnšmekr, ale tudle břečku jsem požít odmítl.

Brzo nás kontaktoval místní english speaking lokál (s trochou trpělivosti se po čase vždy alespoň jeden objeví) a započala se velká mezinárodní družba. Podlehli jsme lákání a pronajali si motorovej člun s pilotem. Jeden by neřek, jak taková kocábka umí nadsvětelně svištět. Copak já, a ještě Katka sedící kdesi uprostřed paluby, ale Jenda setrvávající ve špici obrácen zády ke směru jízdy si užil sví. Ono to tak jako dost drncá, když loďka v max. rychlosti naráží na vlny. Držet se a nedávat jazyk mezi zuby, to je to, o co jde především. Se ví, že se kluk u kormidla dost předváděl a ukazoval co je to jízda na hraně. Kdesi na širým moři jsme s Honzou naskákali do vody a jali se užívat vodních radovánek v největším jezeře světa. Nejmíň slaném moři světa, chcete-li.

On the beach, Mahmud Abad

Po asi hodině cachtání, ale hlavně zběsilýho brázdění Kaspiku, jsme se usadili v naší posedávárně, kde nám kluk hlídal bágly. Katka se vydala na lov šutrů a já neodolal a šel si zaplavat na pláž pro pány. Páni i dámy maj samozřejmě separovanej kus břehu, obehnanej plechovou ohradou, aby snad nedošlo k nějaký morální újmě, případně urážce zdejších nepochopitelných společenských pravidel. No vypadá to velmi směšně, pánové se namačkaný v chumlu cachtají u břehu a jakmile se nějakej odvážlivec byť jen přiblíží k provazu ohraničujícímu prostor, kde ještě stačí, plavčík se může upískat. Jsem si téměř jist, že na tomhle místě jsem první Evropan, protože pánové jsou tak překvapený a konsternovaný, že se ani nepokoušej o obvyklý zdravení, ani o tak jinde běžnou krátkou konverzaci.

Katka&Seherezad, Kaspické moře

Již předtím slovo dalo slovo a bylo dohodnuto, že nás výše zmíněnej english speking lokál odveze večer do Teheránu, neboť tam má též cestu. Jmenuje se Shahab, normálně maká v Bankoku a je tady se svojí holčičkou, dceruškou Shererezád, asi na prázdninách. To že vyrazíme v pět-šest večer je, jak časem poznáváme, jen planej slib a jsme zvaný k němu domů, resp. do domu ňákýho jeho kámoše, kde on teďka setrvává.

Což o to, dům je to luxusní, se zahradou u moře a celkem i vkusně zařízeným interiérem. Jen k odjezdu se Shahab moc nemá. Kecáme, hulíme... nevim estli to můžu napsat, je to zakázaný... ačkoliv to v týhle zemi skoro všechno, co přináší tělesnou radost. Takže hulíme opium a Shahab se ukazuje jako ukrutnej hašišák nijak nehledíce na to, jaký vzor dává svý malý dcerce.

Zatímco my s Honzou se oddáváme zapovězenýmu orientálnímu ovoci, Katka se mezitím pěkně lízla se svojí novou kámoškou Miriame a jejím husbandem (takovej vcelku nechutnej vopičák, chudák holka). Nakonec jsme tedy do hlavního města vyrazili asi v 9 a .... jestli se někdo bude chtít vyjádřit k cestě, nechť tak učiní pod mým textem. Já byl v ňáký blbý náladě. Do hotelu jsme dorazili někdy ve 2 ráno, na což se rozespalej litftboy tvářil dost kysele.

Bodeť by ne, když jsme mu přetrhli sen o blondýnce v čádoru. Ještě se kvůli nám musel oblíkat. No, na oplátku nám napsal čtyřlůžák s výhledem do hlavní ulice. To máme za to.

Ještě bych dodala, že jízda na člunu se mi fakt líbila. Malá Sheherezád křičela ostošest, tak jsem se odvázala a zavýskala si taky, no byla to jízda jak má být.