Ranní Teherán nás přivítal s otevřenou náručí. Vysvětlit místním lidem a taxikářům, že chceme jet busem je úkol nadmíru obtížný, ale jinak je atmosféra velice přátelská. Nakonec se nás ujala místní dívčina, která nás cestou na autobusák zasvětila do největšího Teheránského dobrodružství, a tím je přecházení silnic :-).

Až na mojí nervozitu, jak to tu ženský maj - šátky, oblečení a tak, na mě Írán zapůsobil prvním dojmem velice pozitivně, řekla bych, že mě to tu oslovilo - a to jsem ještě nic neviděla. Jó romantika, exotika, to je proste moje :-). K tomu čajíček, karamel, pohoda a dobrá společnost, co víc si můžu přát...

Azadi Monument, Teherán - Ať žije svoboda

První den v zemi Aláhově prostě nezačal nijak překvapivě, vojebat nás chtěl hned první taxikář na letišti. "No bus today". Bylo dost těžký se ho zbavit, ale nakonec to pochopil a zmizel. Autobusová zastávka je pochopitelně hned za rohem. Náš cíl - Chomejního náměstí. Zbývalo odbejt ještě pár drožkařů a ujet 30 minut busíkem a jsme tam. První hotel dle doporučení LP byl zrušenej, na druhej pokus už bydlíme. Napsal bych sem i jméno toho místa, ale čičmunda mi zase kouká přes rameno a musel bych mu vysvětlovat, co to má znamenat. V hotelu jsme před devátou, padáme do postelí, únava z cesty je značná.

Vstáváme okolo 18h, sprcha a hurá do city. Náš cíl - velkej park se žrádelnou uprostřed. Posezení u čaje, sekaného karamelu a nakonec i jídla. Při placení si majitel nehorázně říká o tip. Návrat do hotelu bereme procházkou po městě, okolo 22h už je jen snesitelných 30 stupňů. Kolem půlnoci další sprcha, vypálit červa kořalkou a na kutě.