Uf, nechápu, jak někdo může psát obráceně. I když pro nás leváky je to přínos, text není tolik rozmazanej. Sedím v recepci hotelu Mashad v Teheránu, je neděle 21. 8., máme za sebou první den v Persii a pokusím se teď vzpomenout si na start expedice. Jak to vlastně začalo...
Katka si právě uvědomila že je to nadlouho její poslední pivo...
O letu Praha - Miláno bych jen zaznamenal, že na palubě nebyla jediná letuška, jen letušáci. 8 dlouhých hodin čekání na přípoj do Teheránu jsme si zkrátili návštěvou centra. Dom pod lešením, La Scalu jsem si představoval taky jinak (zlatá kaplička je zlatá kaplička), hafo turistů, spousta pindruší. Pivo v parku za hradem a zpátky na ajropuerto. Let má zpoždění, venku se strhla průtrž mračen, letiště pod vodou, blesky a hromy. Po hodině čekání sebral kapitán Francesco všechnu odvahu, zavřel oči, zatnul zuby a narval to přímo do té bouřky. No už jsem zažil příjemnější starty. Zbytek letu proběhl v klidu, až těsně před přistáním došlo na tolik zmiňovanou proměnu všech cestujících ženského pohlaví v zakuklené můry. Katka stále okukovala, kolik vlasů je možno ponechat čouhajících z pod přikrývky, ale nakonec hrdinně ukryla svou hřívu jako jedna z posledních. Ani si nestačila všimnout, že letadlo už roluje po přistávací dráze. Šupkydupky z aera, vyzvednout bagáž, štempl do passportu, a děcka - jsme tady, naše dobrodružná cesta po ose zla se začíná...
První vítězství západní kultury přináleží našemu alkoholismu - přes všechna varování o striktním zákazu se nám do země podařilo dovést několik litrů kořalky. Otevřená moudrost praví "respektuj zvyky země ve který jsi hostem", nicméně jiné osvědčené přísloví říká "co oko nevidí, srdce nebolí".